Fenomén mama taxi
Příběh mama taxi ve světě
S koncem letních prázdnin se na silnice vrací denní fenomén, který je pro mnohé rodiče noční můrou – ranní taxikaření dětí do školy. Nekonečné kolony, nervozita a honba za volným parkovacím místem co nejblíže ke dveřím. Zatímco u nás je ranní odvoz autem stále dominujícím trendem, v jiných zemích se děti do školy přepravují diametrálně odlišně. Můžeme si z toho něco vzít?
V České republice, stejně jako v mnoha dalších zemích střední Evropy, je auto dominantním prostředkem pro dopravu dětí. Ještě před několika desetiletími byla chůze a jízda na kole do školy normou, dnes se rodiče zejména z obav o bezpečnost a kvůli nedostatku času často uchylují k pohodlnější ale ve výsledku náročnější variantě. Výsledkem je ranní dopravní kolaps v okolí škol, který způsobuje zbytečné zácpy i znečištění.
Kultura žlutých autobusů
Ve Spojených státech je synonymem školní dopravy ikonický žlutý školní autobus. Masivní, bezpečné autobusy svážejí studenty z rozlehlých předměstí i venkovských oblastí přímo ke školám. Autobusy mají v mnoha státech na silnici naprostou přednost a jejich systém efektivně omezuje počet aut na silnicích, čímž snižuje zácpy. Pro americké děti je to navíc první lekce samostatnosti a socializace.
Každý řidič v USA ví, že pokud se školní autobus zastaví s blikajícími červenými světly a vysunutou značkou STOP, nesmí ho za žádných okolností předjet. Přísné zákony chrání děti při nastupování a vystupování, což dělá z autobusu jeden z nejbezpečnějších způsobů, jak se dostat do školy. Školní obvody pečlivě plánují trasy, aby jeden autobus svezl desítky studentů z jedné oblasti. Tím se dramaticky snižuje počet aut v ranní a odpolední špičce, což eliminuje zácpy v okolí škol. Systém je financován z veřejných zdrojů, z dlouhodobého hlediska je to však efektivnější řešení než desítky rodin, které denně dojíždějí svými auty.
Na kole a s úsměvem
V Nizozemsku je ranní cesta do školy pohled na řadu cyklistů. Díky husté a bezpečné síti cyklostezek a kultuře, která podporuje jízdu na kole, je kolo primárním dopravním prostředkem pro děti. Běžně jezdí do školy celé skupiny dětí na kole, které vedou dospělí, což zajišťuje bezpečnost a zároveň učí děti orientaci v provozu a zdravému životnímu stylu od útlého věku.
Nizozemsko má jednu z nejhustších sítí cyklostezek na světě, které jsou oddělené od automobilové dopravy. Nizozemská města jsou navržena s myšlenkou na cyklisty a chodce. Často mají tzv. "woonerfs" (obytné ulice), kde mají chodci a cyklisté naprostou přednost a auta se musí pohybovat velmi pomalu.
Děti jsou v Nizozemsku od raného věku vedeny k samostatné jízdě na kole. Je to součást jejich dospívání, která jim dává nezávislost a podporuje aktivní životní styl.
Disciplína a veřejná doprava
V Japonsku je velmi nízká kriminalita a velká důvěra v komunitu. Navíc se pyšní silnou tradicí chůze a využívání veřejné dopravy. Už malé děti chodí do školy pěšky, často v organizovaných skupinách tzv. walking buses s dohledem starších spolužáků nebo komunitních dobrovolníků. Japonská města jsou známá svou hustou sítí metra a vlaků, které jsou extrémně spolehlivé, čisté a bezpečné. To dělá z veřejné dopravy přirozenou volbu.
Spoléhání na veřejnou dopravu a chůzi vede k minimálnímu množství aut v blízkosti škol a přispívá k tomu, že jsou japonské ulice výrazně bezpečnější. Je to také důležitá součást výchovy k samostatnosti a zodpovědnosti.
Dříve vs. dnes
V polovině 20. století bylo naprosto běžné, že děti ve věku 7 až 8 let chodily do školy pěšky, na kole, nebo dokonce autobusem, a to zcela bez doprovodu. Hlavním důvodem byla nižší hustota automobilové dopravy a jiný pohled na dětství, které bylo spojováno s větší mírou svobody a objevování. Změna začala přicházet v 70. a 80. letech, kdy se prudce zvýšil počet aut na silnicích a s tím i počet nehod s dětmi. Zároveň se začaly šířit medializované případy únosů dětí, které, ačkoliv byly statisticky vzácné, vyvolaly obrovskou vlnu strachu. Rodiče začali děti chránit tím, že je izolovali od potenciálních rizik – a to i za cenu ztráty jejich samostatnosti. Tento trend vedl k dnešnímu stavu, kdy jsou auta v ranní špičce hlavním dopravním prostředkem pro děti.
Může za to 24/7 zpravodajství a sociální sítě, kde se neustále opakují případy, které vytvářejí pocit, že nebezpečí číhá na každém rohu. Moderní rodičovství dnes klade důraz na neustálou péči a dohled. Povolit dítěti samostatnou cestu se stává pro některé symbolem zanedbání.
Samotné děti mnohem častěji uvádějí jako hlavní hrozbu rychle jedoucí auta, rušné křižovatky a chybějící chodníky nebo cyklostezky. Strach z cizích lidí je pro ně zpravidla až druhotný a méně naléhavý, než obavy z provozu. Mnoho dětí si přeje chodit do školy samo. Průzkumy ukazují, že starší děti (např. ve věku 10-12 let) často vnímají doprovod rodičů jako omezující a cítí se schopné zvládnout cestu samy, pokud je trasa bezpečná. Cítí se mnohem bezpečněji, když jdou do školy ve skupině s kamarády. Fenomény jako "chodecký autobus" nebo "cyklistický vláček" pro ně nejsou jen cestou, ale také zábavou a způsobem, jak trávit čas se svými přáteli.
Ačkoliv je auto pohodlné, mezinárodní srovnání ukazuje, že efektivní a bezpečné řešení školní dopravy jde i jinak. Kombinace kvalitní veřejné dopravy, bezpečných cest pro chodce a cyklisty a podpory komunity může výrazně odlehčit našim silnicím a zároveň přinést řadu benefitů pro zdraví a samostatnost dětí.
Možná nastal čas zamyslet se nad tím, zda každodenní „taxikaření“ opravdu chceme, a zda bychom se dokázali inspirovat se v zahraničí a hledat pro naše děti stále bezpečnou cestu do školy.
