Novinky

Ve Švédsku najdeme spoustu vychytávek pro běžné lidi. Je v čele zemí, které umí chytře využívat technologie. Pojďme se podívat na jejich chytré zastávky, které nejsou jen o digitálních tabulích s jízdními řády, ale také o architektuře, která aktivně reaguje na klima a potřeby lidí.

Švédsko má specifické světelné podmínky
Nikoho nepřekvapí, že v zimě je tma a v létě zase slunce svítí do pozdních hodin. Chytré zastávky jsou proto navrhovány tak, aby s touto skutečností pracovaly. Využívají tzv. dynamické stínění, což jsou střešní konstrukce vybavené chytrým sklem nebo lamelami, které se automaticky natáčejí podle polohy slunce. V létě se tak cestující neupečou na slunci a v zimě se na ně naopak jde co nejvíce přirozeného světla. 

Zastávky využívají senzory intenzity okolního světla. Když se začne stmívat, zastávka nezačne jen svítit, ale mění teplotu barev osvětlení, kdy teplejší tóny vytváří psychickou pohodu cestujících v temných zimních měsících, což výrazně zvyšuje pocit bezpečí. Kromě toho jsou plně bezbariérové, využívají kontrastní prvky pro slabozraké a mají hmatové dlažby, které plynule navazují na nízkopodlažní autobusy.

Obývák na ulici
Místo vytápění celého prostoru, což je energeticky neefektivní, se používají infračervené panely v podhledech, které hřejí přímo cestující na lavičkách. Standardním vybavením zastávek jsou lavičky z materiálů, které si udržují příjemnou teplotu. Často jsou napájeny energií ze solárních panelů na střeše zastávky.

Komunikace je alfa omegou
Displeje využívají e-ink, systém podobný čtečkám knih, který je výborně čitelný i na přímém slunci a spotřebuje minimum energie. Zastávky jsou často propojeny se systémy sdílených kol nebo elektrokoloběžek. Na displeji zastávky vidíte nejen odjezd autobusu, ale i to, zda je v okolí volné sdílené kolo a jak je nabito. Zastávky fungují jako sběrné body dat o mobilitě. Města díky nim vědí, kolik lidí v jakou hodinu cestuje, což jim umožňuje optimalizovat vytížení spojů a snižovat emise tím, že autobusy nejezdí prázdné.

Udržitelnost a bezpečí
hraje prim. Nejen, že jsou švédské zastávky chytré, navíc jsou ekologické. Mnoho zastávek má střechy pokryté sukulentními rostlinami. Tyto střechy pomáhají s hospodařením s dešťovou vodou, izolují a zároveň fungují jako malé útočiště pro hmyz v městské zástavbě. Většina těchto zastávek je díky solárním panelům energeticky soběstačná pro svůj provoz , který potřebuje pro světlo, čidla a wi-fi.

Pro Švédy je důležitý pocit bezpečí. Konstrukce zastávek jsou proto navrhovány tak, aby byly přehledné bez tmavých koutů. Tlačítka pro nouzové volání jsou propojena s centrálním dispečinkem, který může okamžitě aktivovat kamerový systém v dané zastávce.

Švédsko je kolébkou myšlenky Vision Zero, což je snaha o nulové úmrtí v dopravě. Bezpečnost zastávek není jen o prevenci kriminality, ale i o bezpečném nástupu a výstupu. Chytré zastávky často využívají senzory, které upozorní řidiče autobusu, že je v přístřešku cestující, nebo osvětlí přechod pro chodce hned u zastávky, když se blíží autobus.

Švédská preciznost v udržitelnosti se odráží i v tom, že tyto zastávky jsou konstruovány tak, aby byly po desítkách let provozu opětovně recyklovatelné. Každý hliníkový profil nebo měděný kabel v jejich útrobách je navržen tak, aby se na konci životnosti vrátil zpět do koloběhu – přesně tak, jak to děláme my ve výkupu.

Švédové na veřejnou dopravu nahlížejí jako na službu, která musí být stejně komfortní jako cesta vlastním autem. Pokud je čekání na autobus příjemný zážitek, kdy cestující netrpí zimou, strachem, může sedět v suchu a při světle, lidé nemají problém nechat auto doma.

Zdroj: wikipedia.org, trafikverket.se/en/start, zastavka.net, earch.cz/architektura 

Když se řekne Tokio,
většina si představí blikající neony, tisíce lidí na křižovatce Šibuja a futuristické technologie. Ale je tu jedna věc, která vyrazí dech každému řidiči i chodci hned po příletu. A to je naprostá čistota a neuvěřitelný řád v dopravě. Jak to dělají, že v metropoli s 37 miliony obyvatel vypadají ulice jako po generálním úklidu a auta jako by právě vyjela ze showroomu?

První šok pro turistu
V Tokiu nenajdete na ulici odpadkový koš. Od útoku v metru v roce 1995 byly z bezpečnostních důvodů téměř odstraněny. Přesto na zemi neleží ani papírek. Japonci totiž ctí pravidlo: Co si do ulic přineseš, to si také odneseš domů. Děti jsou už od školky vedeny k tomu, aby si po sobě uklízely. V japonských školách nejsou uklízečky, žáci uklízejí sami.  Tento smysl pro odpovědnost se propisuje i do vztahu k technice. Vidět v Tokiu špinavé auto je prakticky nemožné. Čistota auta je vizitkou majitele. A to platí i pro to, co není vidět pod kapotou – včetně perfektního stavu elektroinstalace a baterie.

Osobní doprava v Tokiu
je nezaměnitelná. Taxikáři v Tokiu nosí sněhobílé rukavičky a jejich auta, kterými jsou často hybridní Toyoty, jsou v dokonalém technickém stavu. Dveře ovládá řidič pákou – na nic nemusíte sahat. V zácpách se netroubí. Agresivita za volantem neexistuje. Japonský řidič ví, že plynulost dopravy závisí na ohleduplnosti a na tom, že jeho stroj ho nezradí v tu nejnevhodnější chvíli.

Japonci jsou mistři prevence
Nečekají, až je auto nechá ve štychu uprostřed křižovatky. Vzhledem k tomu, že japonská doprava je extrémně náročná na systém start-stop kladou obrovský důraz na kondici autobaterie. Právě v městském provozu, kde alternátor nemá tolik času na dobití, dostává baterie nejvíc zabrat. V Tokiu je selhání baterie bráno jako osobní selhání majitele v údržbě.

Přísný systém Shaken
Důvodem, proč v Tokiu nejsou žádné vraky a kouřící výfuky, je extrémně přísný systém technických kontrol zvaný Shaken. Tento systém je nastaven tak přísně, že s přibývajícím věkem aut se kontrola stává neúměrně drahou. Nutí majitele měnit součástky včetně baterií a filtrů preventivně, dříve než vykážou sebemenší známku opotřebení. Díky tomu je vozový park v Tokiu jeden z nejmladších na světě. Starší auta, která by mohla znečišťovat ovzduší nebo z nich unikat provozní kapaliny, v ulicích nemají šanci.

Recyklace
je v Japonsku národním sportem. Místo o odpadu se tu mluví o zdrojích. Japonská filozofie stojí na pilířích Reduce, Reusea Recycle. Tento přístup je vynucován přísnými zákony. Pokud si koupíte novou lednici nebo pračku, musíte zaplatit poplatek za recyklaci té staré, která je následně rozebrána na základní suroviny – měď, hliník a vzácné kovy.
Japonsko má jednu z nejvyšší míry recyklace aut na světě, která dosahuje až 95 %. Každá součástka, od skla přes plasty až po autobaterie, má svou předem určenou cestu. Zejména u baterií jsou Japonci nekompromisní – olovo a kyselina se nesmí dostat do půdy, proto existuje hustá síť sběrných míst, kde se tyto nebezpečné materiály mění zpět na suroviny pro výrobu nových akumulátorů.

V mnoha čtvrtích Tokia dostanete při nákupu elektroniky nebo auta instrukce, jak s ním naložit na konci životnosti. Tento „koloběh života strojů“ zajišťuje, že se z metropole nestane skládka, ale fungující ekosystém. Staré kovy a plasty nekončí v příkopu u silnice, ale v high-tech recyklačních centrech, která často stojí přímo uprostřed města, aniž by kohokoliv obtěžovala hlukem nebo zápachem.

Pořádek v ulicích začíná u zodpovědného nakládání s tím, co už nepotřebujeme. Pokud víme, že stará baterie neskončí v lese, ale v recyklační lince, motivuje nás to k tomu, abychom o své stroje pečovali s podobnou úctou jako lidé v Tokiu.

Zdroj: cs.wikipedia.org, tokyocheapo.com

Jak se parkuje v Japonsku?
Japonsko je zemí, kde na ploše menší než Německo žije přes 125 milionů lidí. Tento extrémní nedostatek prostoru vytvořil kulturu, kde je ohleduplnost tzv. Omotenashi nikoliv volbou, ale nutností pro přežití společnosti. V automobilové dopravě se tento přístup projevuje disciplínou, která z parkování dělá rituál úcty k ostatním.

Proč japonský řidič raději tráví čas manévrováním, než by ohrozil plynulost ulice?

Pozpátku jako projev společenské zodpovědnosti
V Japonsku narazíte na jednu věc téměř všude, a to, že auta parkují zásadně couváním. Pokud zaparkujete předkem do řady, okamžitě na sebe upozorníte jako na turistu nebo neznalého místních nepsaných pravidel.

Statisticky nejvíce nehod na parkovištích vzniká při couvání do neznámého prostoru. Japonec raději couvá na přehledné parkovací místo, aby při odjezdu viděl přímo před sebe. V zemi sužované zemětřeseními je schopnost okamžitě vyjet z parkoviště bez zdlouhavého couvání považována za základní bezpečnostní návyk. Navíc má auto při couvání díky natáčení zadní nápravy lepší manévrovací schopnosti v úzkých prostorech.

Zákon Shako Shomei Parkování jako privilegium
Na rozdíl od mnoha evropských měst, kde si lidé koupí auto a pak hledají štěstí v ulicích, Japonsko zavedlo v roce 1962 zákon o parkovacím průkazu. Než si v Japonsku koupíte auto, musíte na policii doložit potvrzení, že máte k dispozici vlastní nebo pronajaté parkovací místo v okruhu do 2 km od bydliště. Předpisy jsou striktní i co se týče denního stání vozidel. To je plošně zakázáno, výjimkou jsou označené parkovací boxy, které jsou zpoplatněné a časově omezené. Zřejmě díky tomu jsou ulice japonských měst až neuvěřitelně prázdné a čisté. Auta nepřekážejí popelářům, sanitkám ani dětem na cestě do školy. Tento systém nutí obyvatele vnímat automobil jako zodpovědnost, nikoliv jako samozřejmost.

Sklopená zrcátka 
V úzkých uličkách Tokia nebo Kjóta je standardem, že řidič po zaparkování okamžitě sklopí zpětná zrcátka. Nejde jen o ochranu svého auta. Je to hluboce zakořeněný projev úcty k chodcům a cyklistům. Každý centimetr, který řidič uvolní, usnadňuje průchod mamince s kočárkem nebo staršímu sousedovi. V Japonsku totiž věří, že byste svým majetkem neměli zavazet ve společném prostoru.

Strategické parkování - Nejdřív do práce, nejdál od dveří
Jedním z nejvíce fascinujících projevů japonské ohleduplnosti v pracovním prostředí je nepsané pravidlo o obsazování parkovacích míst u firem. Zatímco v západní kultuře často platí „kdo dřív přijde, ten dřív mele“, v Japonsku je to přesně naopak. Zaměstnanci, kteří přijíždějí do práce jako první, záměrně parkují na nejvzdálenějších místech parkoviště. Nechávají volná místa blízko vchodu pro své kolegy, kteří mohou mít náročné ráno, nebo pro ty, kteří dojíždějí z větší dálky a hrozí jim časový pres. Cílem je, aby ten, kdo přijede tak tak, mohl zaparkovat bleskově a bez stresu. Tento přístup je v přímém kontrastu s naším prostředím, kde jsou místa u vchodu často vyhrazena pro vedení firmy. V Japonsku a zejména v tradičních firmách je běžné, že i manažeři parkují dál, aby vyjádřili solidaritu se svým týmem.

Dokázali bychom něco takového u nás?

Vertikální parkoviště
Kvůli ceně pozemků Japonci dovedli k dokonalosti automatizované parkovací věže. Vaše auto vjede na plošinu, zmizí v útrobách ocelové konstrukce a při návratu vám ho systém přistaví čelem k výjezdu. Tyto konstrukce jsou mistrovským dílem metalurgie. Používají se zde vysoce odolné ocelové slitiny a hliníkové komponenty, aby systémy byly lehké, tiché a odolné proti korozi. Zde vidíme přímé propojení špičkové techniky a potřeby šetřit místem.

Žádné zbytečné volnoběhy (Idling Stop)
V Japonsku je nezdvořilé a v mnoha prefekturách dokonce zakázané nechat běžet motor u zaparkovaného auta. Respekt k tichu sousedství a čistotě vzduchu je tam svatý. Japonci jsou si vědomi, že hluk a zplodiny obtěžují ostatní, a proto motor vypínají, i když v autě jen na někoho čekají.

Silnice jako zrcadlo společnosti
Možná nemáme japonskou disciplínu v krvi, ale můžeme začít maličkostmi. Zaparkovat tak, aby vedle nás mohl někdo pohodlně nastoupit. Sklopit zrcátka v úzké ulici. 

Zdroj: en.wikipedia.org, japan.travel/en, parkovaciasociace.cz

Senioři za volantem
působí jako hrozba. Téma, které vyvolává bouřlivé diskuze. Mají starší lidé za volantem co dělat nebo za něj nepatří?
Pojďme si shrnout, co říkají data.

Nehodovost, statistika
Statistiky nehodovosti v České republice ukazují, že senioři (65+) nepatří mezi nejčastější viníky nehod. Podle statistik Policie ČR z posledních let sice roste podíl seniorů na celkové nehodovosti, ale je to primárně dáno tím, že celá populace stárne a řidičských průkazů ve věkové skupině 65+ neustále přibývá.

Nejčastější příčinou nehod, které zaviní řidiči starší 65 let, je selhání v křižovatkách, kdy nedají přednost, špatně odbočí nebo couvají nebo nedostatečné sledují provoz.

Dle studií se u řidičů ve věku 65 -74 let zvyšuje pravděpodobnost, že nehoda skončí fatálně. U řidičů starších 74 let je tato pravděpodobnost až 16x vyšší než u řidičů ve věku 30 - 49 let. To ale není způsobeno nehodou samotnou, nýbrž křehkostí organismu a horší schopností se zotavit z utrpěných zranění.

Fyziologické předpoklady a reakce
Je vědecky prokázáno, že s věkem se zhoršují některé funkce, které jsou pro bezpečné řízení klíčové.
Vrchol reakční doby u člověka je okolo 24. roku života. Poté se začíná nenápadně zpomalovat, přičemž významnější zpomalení nastává po 60. roce. Starší řidiči tak potřebují delší čas na vyhodnocení situace a reakci, což může být fatální v krizových situacích.
S věkem se přirozeně zhoršuje zrak - zužuje se zorné pole, horší vidění za šera, šedý zákal. Zhoršení sluchu může znesnadnit vnímání provozu. Řidič může snadno přeslechnout zvuk motorky nebo sanitky.
Ve složitých dopravních situacích, kde je potřeba rychle zpracovat více informací najednou, mohou mít starší řidiči problémy s rozhodováním.

Povinné prohlídky u lékaře
Česká legislativa pamatuje na tato rizika a zavedla systém pravidelných lékařských kontrol. První povinná prohlídka musí být podstoupena v 65 letech. Následné kontroly jsou povinné v 68 letech a poté každé dva roky (tedy v 70, 72, 74, 76 letech atd.). Doklad o lékařské prohlídce je každý řidič starší 60 - ti let povinen při řízení motorového vozidla  mít při sobě a být schopen jej při kontrole policejní hlídce předložit.
Lékař v rámci těchto kontrol posuzuje celkový zdravotní stav, zrakovou ostrost, sluch a orientačně také motorické schopnosti. Pokud lékař zjistí jakékoliv závažné zdravotní problémy, může řidiči omezit, nebo v krajním případě i odebrat řidičské oprávnění.
Statistiky však ukazují, že řidičské oprávnění je odebráno jen nepatrnému množství seniorů.
Poslanecká sněmovna odsouhlasila posunutí věkové hranice pro povinné lékařské prohlídky řidičů z dosavadních 65 na 70 let. Pokud návrh projde Senátem a podepíše jej prezident, nová pravidla by měla začít platit od začátku příštího roku. 

Přibývá řidičských oprávnění s omezením na cestu po blízkém okolí řidiče, pro řízení jen za denního světla nebo se sníženou rychlostí. Průkazů, které typicky využívají senioři v menších obcích s omezenou veřejnou dopravou, už stát vydal tisíce. Tato řidičská oprávnění s omezením pomáhají zachovat mobilitu lidí za dodržení nároků na bezpečnost v provozu.
Nejčastějším omezením, které lékaři k řidičským průkazům stanovují, je řízení s nasazenými brýlemi, tato podmínka se týká téměř 917 000.

Patří za volant?
Statistiky a biologie ukazují na jistá rizika, není však možné všechny seniory házet do jednoho pytle. Fyzická i mentální kondice je individuální a mnoho starších řidičů jezdí bezpečněji než mladí a nezkušení. Klíčem k bezpečnému provozu je zodpovědnost, a to nejen ze strany řidiče, ale i ze strany jeho rodiny a lékaře.

Zdroj: policie.gov.cz, md.gov.cz, autoklub.cz, autojournal.cz, denik.cz, ceskenoviny.cz

Jak se má autobaterie v únoru
Většina z nás bere startování auta jako samozřejmost. Otočíme klíčkem nebo zmáčkneme tlačítko a motor naskočí. Ale v pozadí probíhá chemický a fyzikální proces, který má své kořeny v hluboké historii a své limity v kruté zimní realitě. Zima už trvá dlouho a mrazy v kombinaci s krátkými trasami po městě vystavují vaše auto pořádné zkoušce.

Od vynálezu po současnot
Málokdo ví, že princip, na kterém startujete své moderní auto, spatřil světlo světa už v roce 1859. Francouzský fyzik Gaston Planté tehdy vynalezl první olověný akumulátor. I když se od té doby změnily materiály a technologie, chemická reakce mezi olovem a kyselinou sírovou zůstává základem startování už přes 165 let.
Když Gaston Planté představil první olověný akumulátor, pravděpodobně netušil, že položil základy pro celý automobilový průmysl. Jeho vynález byl geniální v tom, že jako první umožnil elektřinu nejen vyrobit, ale také skladovat a opakovaně doplňovat.

Dnešní baterie jsou sice uzavřené v moderních plastech, vybavené technologií AGM (elektrolyt nasáklý v rounu) pro vozy se Start-Stop systémem, ale uvnitř je to stále ten starý dobrý Gaston: desky olova a kyselina sírová. Tento systém je neuvěřitelně spolehlivý, ale má jednoho úhlavního nepřítele – teplotní extrémy a nečinnost.

Plantéův první model se skládal ze dvou olověných pásů oddělených plátěným hadříkem a svinutých do spirály. Dnešní baterie jsou sice složitější, ale bez Gastona bychom dnes stále startovali klikou.

Proč zrovna únor
V prosinci možná mrzlo víc a auto v pohodě startovalo. Problémem února je kumulativní únava. V mrazech motorový olej klade větší odpor. Startér potřebuje k otočení motoru obrovské množství energie. Při -18 °C má baterie k dispozici pouze 40 % své energie oproti stavu za letního dne. A navině jsou také krátké trasy, pokud si k nim navíc pustíte vyhřívaní volantu, sedačky a zadní sklo, alternátor nestíhá autobaterii auta vracet energii, kterou spotřebovalo při startu.

Prodloužení životnosti
Aby vaše baterie vydržela 5 a více let místo obvyklých 3, stačí dodržovat několik pravidel. 

1. Čistota je polovina úspěchu
Prach a vlhkost na horním krytu baterie mohou vytvořit tzv. plazivé proudy. Ty pomalu, ale neustále baterii vybíjejí, i když auto stojí. Jednou za čas proto otřete povrch baterie suchým hadrem. Pokud uvidíte na svorkách bílý nebo namodralý povlak, který značí oxidaci, očistěte je a potřete tenkou vrstvou technické vazelíny nebo speciálním sprejem na kontakty. Zlepšíte tím průtok proudu při startu.

2. Vyhněte se infarktovým krátkým trasám
Nastartování motoru spotřebuje obrovské množství energie. Aby alternátor tuto energii do baterie vrátil, potřebujete ujet alespoň 15–20 kilometrů. Pokud v únoru jezdíte jen 2 km do obchodu a zpět se zapnutým vyhříváním sedaček, baterie jde každým dnem do hlubšího deficitu. Pokud musíte jezdit krátké trasy, dopřejte autu jednou týdně delší projížďku alespoň na 30–40 minut, aby se autobaterie stihla nadechnout.

3. Externí nabíjení
Moderní auta s inteligentním dobíjením kvůli emisím často udržují baterii jen na cca 80 % kapacity. To jí z dlouhodobého hlediska nesvědčí. Pořiďte si chytrou mikroprocesorovou nabíječku u nás: https://www.autobaterie-jinocany.cz/nabijecky-ctek/nabijecka-ctek-ct-5-0-start-stop/ a jednou za měsíc, zejména v zimě, připojte auto přes noc k síti. Tato regenerační kúra dokáže zázraky. Chytrá mikroprocesorová nabíječka funguje jinak než alternátor v autě. Nabíječka nespěchá, pomalu dotlačí baterii do 100 % a následně ji udržuje v režimu, který rozpouští drobné krystaly síranu. Tyto nabíječky mají speciální program, který kontrolovaným zvýšením napětí dokáže elektrolyt „promíchat“ a částečně zvrátit začínající sulfataci. V zimě chemické procesy probíhají hůře a nároky na start jsou vyšší. Jedna noc na nabíječce jednou za měsíc dokáže u moderního auta zejména se systémem Start-Stop prodloužit životnost baterie klidně o 2 až 3 roky.

4. Sešlápnutí spojky
I když máte moderní auto, které vás k sešlápnutí spojky při startu nutí, vězte, že tím velmi pomáháte baterii. Odpojíte tím převodovku a startér nemusí roztáčet ztuhlý olej v převodech. Baterie tak má o desítky ampér méně práce. Konstrukce automatických převodovek s tímto problémem počítá. U klasických automatů s hydrodynamickým měničem není motor s převodovkou v momentě startu pevně spojen.

5. Pozor na hluboké vybití
Olověná baterie nesnáší, když klesne pod určitou mez napětí. Pokud necháte omylem rozsvícené světýlko uvnitř auta a baterii vybijete do nuly, dojde k sulfataci desek – chemickému procesu, který trvale snižuje kapacitu. Pokud se vám to stane, nabijte baterii co nejdříve. Nenechávejte ji vybitou stát několik dní, to je její jistá smrt.

Čas na výměnu
Nastává ve chvíli, kdy auto při startování váhá. Kontrolky při otočení klíčkem pohasínají nebo se objevují náhodné chyby elektroniky. Vaše baterie vám tím posílá poslední varování.

S výběrem nové autobaterie vám dokážeme spolehlivě pomoci. Více na naší prodejně v Jinočanech nebo na eshopu. Doručujeme rychle, už následující den. Autobaterii si můžete také vyzvednout v centrálním skladu dopravce Messenger na Praze 9 anebo můžete využít expresního doručení po Praze.

Nevíte, co se starou vysloužilou autobaterií? I s tím vám rádi pomůžeme. Recyklací staré autobaterie se získá přes 80% materiálu (olova), které se zpracuje a následně využívá pro výrobu nových autobaterií.
Pokud přivezete svojí starou baterii, rádi ji vykoupíme a vyplacenou částku můžete například použít na nákup nové. Využít můžete také službu výkupu autobaterie při nákupu nové. 

Zdroj: lindahall.org, corrosion-doctors.org, nationalmaglab.org, 

Není mráz, jako mráz
Zatímco my v Česku při -10 °C s obavami a velkým očekáváním otáčíme klíčkem v zapalování, na druhé straně světa existuje místo, kde je opravdu nesnesitelný mráz. Podívejme se na Ojmjakon, nejstudenější trvale obydlené místo planety. 

Ojmjakon
je malá vesnice v Jakutsku na Sibiři. Leží v údolí mezi dvěma horskými hřebeny, zhruba 800 kilometrů od Jakutsku, hlavního města regionu. I když se nachází jen pár set kilometrů od polárního kruhu, není to zeměpisná šířka, co z něj dělá „mrazák“. Ojmjakon leží v kotlině obklopené horami. Studený a těžký vzduch stéká z okolních hor dolů do údolí, kde se „uvězní“ jako v mrazicím boxu. Hory pak brání teplejšímu vzduchu, aby se dostal dovnitř. Místo se nachází hluboko ve vnitrozemí. Oceán, který jinde funguje jako topení a zmírňuje výkyvy teplot, je příliš daleko na to, aby Ojmjakon ohřál. Aby toho nebylo málo,v zimě se nad touto oblastí tvoří stabilní oblast vysokého tlaku vzduchu, která přináší jasnou oblohu a bezvětří. Bez mraků se teplo ze zemského povrchu vyzařuje přímo do vesmíru a země se neustále ochlazuje.
Mezi opravdovou raritu patří například fakt, že se kvůli věčně zmrzlé půdě nedají kopat hroby. Zem se musí několik dní nahřívat velkými ohni, aby do ní šlo vůbec kopnout.

Extrémní mráz
V Ojmjakonu jsou teploty kolem -50 °C naprostým standardem. Historický rekord zde činí neuvěřitelných -71,2 °C. V takových podmínkách se guma mění v kámen, ocel křehne jako sklo a motorový olej dostává konzistenci tuhého medu. Proto tady místní mají pravidla, aby auta vůbec fungovala.

1. pravidlo: nevypínej motor

Pokud musíte auto nechat venku ať už u obchodu nebo před prací, motor se prostě nevypíná. Běží celé hodiny, dny, klidně i měsíce. Pokud byste ho vypnuli na víc než 15 minut bez předehřevu, olej ztuhne natolik, že s ním startér ani nepohne.

2. pravidlo: parkuj v teple

Kdo má garáž, má vyhráno. Ale pozor – nejde o běžnou garáž. Musí být pořádně vytápěná, jinak auto ráno neodjede.

Pokud nemáte auto ve vytápěné garáži a motor vám zhasne, máte problém. Do jara už pravděpodobně neodjedete. Vyhřívání promrzlého motoru v Ojmjakonu probíhá často pomocí otevřeného ohně s letlampami pod olejovou vanou a zakrytím celého auta plachtou, což je riskantní a zdlouhavý proces.

Co je platné i u nás
U nás takové extrémy nemáme, naše autobaterie ale v zimě trpí podobně. Při -20 °C má vaše baterie k dispozici jen polovinu své kapacity, ale motor potřebuje k otočení ztuhlého oleje mnohem více energie než v létě. V mrazech hraje klíčovou roli viskozita. Čím kvalitnější olej, tím lehčí start.
Jako u našeho zdraví, i tady hraje hlavní roli prevence. Nejen v zimě je potřebné o autobaterii pečovat. S tím, vám rádi pomůžeme. Více na našich stránkách.

Pokud cítíte, že vaše auto při ranních mrazech startuje z posledních sil, nečekejte, až vás nechá ve štychu úplně.

U nás najdete baterie, které jsou stavěné na pořádnou zátěž. Se službou Okamžitá výměna máte jistotu, že i kdyby přišla doba ledová, vy nezůstanete stát. Protože i když nejsme v Ojmjakonu, spolehlivý start je základem každého dobrého dne.

Přejeme vám mnoho úspěšných startů

Zdroj: wikipedia.com, theguardian.com, stoplusjednicka.cz, ceskatelevize.cz

Jak přežít zimu za volantem na severu
Zatímco v Česku nás pár centimetrů sněhu a ranní mrazík kolem -5 °C často vyvede z míry, na severu Evropy je to teprve začátek příjemného podzimu. Skandinávští řidiči berou zimu jako fakt a jejich auta jsou na ni připravena úplně jinak než ta naše. Co je u nich běžnou praxí a v čem bychom se mohli inspirovat u nás?

Záhadné sloupky
nemusí být vždy nabíječkami pro Teslu. Pokud v zimě zavítáte do finského Laponska nebo do vnitrozemí Norska, uvidíte před každým domem a na mnoha veřejných parkovištích malé elektrické sloupky se zásuvkami. Spousta turistů si myslí, že jde o nabíječky pro elektromobily, ale realita je mnohem praktičtější pro každého majitele spalovacího motoru.
Jedná se o systém elektrického předehřevu. Většina severských aut má v motorovém prostoru instalované topné těleso, které ohřívá buď chladicí kapalinu, nebo olejovou vanu. Tím šetří motor, který je zmrzlý i na teplotu -20 °C. Jeho nastartování je pro techniku obrovský šok. S předehřevem se startuje „vlažný“ motor, který má nižší opotřebení. Studený motor klade při startu také obrovský odpor a baterie v mrazu ztrácí velkou část své kapacity. Mnohé systémy mají i zásuvku v interiéru pro horkovzdušný ventilátor. Řidič pak sedá do vyhřátého auta s odmrazenými skly.

Mnohdy sůl nestačí
U nás jsou pneumatiky s hroty tzv. piggdekk přísně zakázány, protože by na suchém asfaltu zničily silnici. Na severu Skandinávie je to ale nutnost. Cesty se tam totiž nesolí tak agresivně jako u nás. Často se jen prohrnou a na silnici zůstane uježděná, ledová vrstva.
Bez hrotů by se v takových podmínkách v kopcích nedalo ani rozjet.
Zajímavostí je, že například v Oslu nebo Trondheimu se za vjezd s hroty do centra platí speciální denní poplatek v přepočtu cca 80 Kč, protože město chce motivovat lidi k používání klasických zimních gum, aby se ve městech neprášilo z obrušovaného asfaltu. Hroty vytrhávají z asfaltu mikroskopické částice označované jako PM10, které pak lidé ve městech vdechují. V zimě, kdy je vzduch často nehybný, se ve velkých městech jako Oslo tvoří nebezpečný smog z prachu, nikoliv z výfuků. Na příjezdu do města můžete poplatek zaplatit SMS nebo přes aplikaci. Kamery snímají registrační značky, a pokud systém zjistí, že máte auto s hroty a nezaplatili jste, přijde vám domů pokuta.

Los = lesní tank
V Česku nás straší srnky a divočáci, na severu je králem silnic los. Dospělý samec může vážit až 700 kg a má velmi dlouhé nohy. To je při srážce fatální kombinace – auto losovi podrazí nohy a jeho obrovské tělo dopadne přímo na čelní sklo a střechu. 

Navíc je ve Skandinávii v zimě tma klidně 20 hodin denně. Standardní světlomety, i ty moderní matrixové, mají své limity. Proto jsou tu  auta vybavena světelnými rampami. Obrovská přídavná světla udělají z noci den. Řidič potřebuje vidět losa v příkopu dříve, než skočí do cesty. 

Střešní sloupky auta nejsou stavěné na to, aby udržely přímý náraz půltunového závaží v rychlosti 80 km/h. Ve Skandinávii jsou proto automobilky jako Volvo nebo Saab historicky známé tím, že své vozy testovaly právě na tento specifický typ nehody tzv. Moose Test. V EU jsou kvůli ochraně chodců rámy na autech velmi omezovány, na dalekém severu mají výjimky nebo specifické homologace.

U kamionů jsou tyto rámy naprostou nutností. Nejde jen o ochranu posádky, ale o to, aby náraz zvířete nezničil chladič a motor. Zůstat stát s nepojízdným autem v -35 °C uprostřed pustiny je totiž stejně nebezpečné jako nehoda samotná.

Podle švédské správy dopravy Trafikverket se ve Švédsku stane až 60 000 srážek ročně, ty nejzávažnější zranění způsobují losi.

U nás nemáme ani polární noci ani teploty -40 °C. Několik tipů si od Seveřanů vzít přesto můžeme.

1. Stav baterie je základ
   Seveřané vědí, že baterie je srdce auta. Pokud je stařší  než 4-5 let, před zimou ji automaticky mění nebo nechávají otestovat. 
2. Zimní výbava v kufru
   Lopata na sníh, deka a startovací kabely jsou v Norsku standardem. U nás by to mělo platit minimálně při každé cestě do hor.
3. Čistá skla a světla
   Kvůli nedostatku denního světla jsou Seveřané velmi hákliví na čistotu světlometů. U nás v rozsolené břečce světla “oslepnou” po pár kilometrech – nezapomínejte je proto pravidelně mýt

Nemusíte se zrovna chystat do Skandinávie, i pro běžné cesty u nás je potřeba mít kvalitní autobaterii. S jejím výběrem, péčí i případné vykoupení staré autobaterie je práce pro nás. Tak se nám ozvěte. Více na https://www.autobaterie-jinocany.cz

Zdroj: oslo.kommune.no/english, defa.com, batteryuniversity.com, kulturio.cz, milujunorsko.cz

Ženy za volantem
Řízení v Česku je často opředeno mýty a vtípky o řidičkách. Navzdory přetrvávajícím stereotypům a historkám o parkování však data a statistiky Ministerstva dopravy a Policie ČR mluví jasně. Při hodnocení řidičského chování je nutné odhlédnout od předsudků a podívat se na fakta.

Ženy tvoří v Česku téměř polovinu
všech držitelů řidičských průkazů, avšak jejich podíl na zaviněných nehodách je dlouhodobě výrazně nižší. Statistiky uvádí, že ženy obvykle zaviní pouze 17-33 % všech nehod. Muži tedy zaviní nehodu mnohonásobně častěji.
Rozdíl je nejvíce patrný v oblasti přestupků a trestného chování. Muži jsou za své přestupky bodováni 10x častěji než ženy. Muži dominují v nejrizikovějších typech přestupků jako je nepřiměřená rychlost, jízda pod vlivem alkoholu či drog a riskantní manévry (např. nebezpečné předjíždění).
Naproti tomu se ženy sice dopouštějí chyb, ale ty jsou často méně závažné a souvisí spíše s chybným vyhodnocením situace (např. přednosti v jízdě na křižovatkách). Kdyby muži řídili stejně bezpečně jako ženy, počet úmrtí na českých silnicích by mohl podle analýz Centra dopravního výzkumu klesnout až o pětinu.

Důvod, proč jsou řídí bezpečněji
je v jejich přístupu k řízení, který je více praktický. Využívají auto primárně pro tzv. "trip chaining" – řetězení krátkých jízd za účelem zajištění domácnosti a rodiny. Sem patří odvoz dětí do školy, nákupy, lékař atd. Tyto jízdy probíhají často v hustém městském provozu a ve špičce, což sice vyžaduje vysokou koncentraci, ale zároveň nutí k pomalé a rozvážné jízdě.

Průzkumy ukazují, že i zkušené řidičky mívají nižší sebevědomí za volantem než muži a častěji se považují za "průměrné". Tato sebekritičnost a opatrnost je hlavním faktorem, který je nutí k větší rozvaze a menší ochotě riskovat.

Podle každé třetí ženy za volantem je její předností obezřetná jízda a cení si svého důsledného dodržování pravidel silničního provozu. Žena je schopná se v autě soustředit a rychle reagovat, je zvyklá na multitasking.

Ženy v dopravě obecně méně riskují, jezdí zodpovědněji a častěji se poutají bezpečnostním pásem. To potvrzují i data Centra dopravního výzkumu: v období od ledna 2021 do července 2024 tvořily nepřipoutané ženy 24 % všech žen usmrcených při nehodách v automobilech, zatímco u mužů šlo o 30 %. V případě lehkých zranění nebyly připoutány pouze 3 % žen, u mužů to bylo více než dvojnásobek (7 %).

Bezpečí hraje u žen klíčovou roli.
Podle Ministerstva dopravy je pro ženy pocit bezpečí mnohem důležitější než pro muže a to napříč věkovými skupinami. Zároveň platí, že vnímání důležitosti bezpečí roste s věkem u obou pohlaví.

Podle nezávislé a vysoce respektované americké organizace pro výzkum bezpečnosti silničního provozu Insurance Institute for Highway Safety vyplývá, že na ujetou miliardu kilometrů muži řidiči umírají o polovinu častěji než ženy. 

I přes prokazatelnou bezpečnost jsou řidičky neustále konfrontovány s předsudky.
Souhrn dostupných dat a statistik z Ministerstva dopravy, Policie ČR a mezinárodních institucí, jako je IIHS, je naprosto jednoznačný: Ženy za volantem jsou prokazatelně bezpečnější, zodpovědnější a méně rizikové účastnice silničního provozu. Stereotypy o ženském řízení, které jsou často zaměřeny na detaily jako parkování, přehlížejí kritický fakt: v otázce života a smrti, rychlosti a alkoholu prokazují ženy vyšší míru zodpovědnosti. Namísto přetrvávajících předsudků si tak české řidičky zaslouží uznání – jejich praktický a opatrný přístup je klíčový pro zvyšování bezpečnosti silnic v celé zemi.

Zdroj: policie.gov.cz, md.gov.cz, cdv.cz, vize0.cz

Příběh mama taxi ve světě
S koncem letních prázdnin se na silnice vrací denní fenomén, který je pro mnohé rodiče noční můrou – ranní taxikaření dětí do školy. Nekonečné kolony, nervozita a honba za volným parkovacím místem co nejblíže ke dveřím. Zatímco u nás je ranní odvoz autem stále dominujícím trendem, v jiných zemích se děti do školy přepravují diametrálně odlišně. Můžeme si z toho něco vzít?

V České republice, stejně jako v mnoha dalších zemích střední Evropy, je auto dominantním prostředkem pro dopravu dětí. Ještě před několika desetiletími byla chůze a jízda na kole do školy normou, dnes se rodiče zejména z obav o bezpečnost a kvůli nedostatku času často uchylují k pohodlnější ale ve výsledku náročnější variantě. Výsledkem je ranní dopravní kolaps v okolí škol, který způsobuje zbytečné zácpy i znečištění.

Kultura žlutých autobusů
Ve Spojených státech je synonymem školní dopravy ikonický žlutý školní autobus. Masivní, bezpečné autobusy svážejí studenty z rozlehlých předměstí i venkovských oblastí přímo ke školám. Autobusy mají v mnoha státech na silnici naprostou přednost a jejich systém efektivně omezuje počet aut na silnicích, čímž snižuje zácpy. Pro americké děti je to navíc první lekce samostatnosti a socializace.

Každý řidič v USA ví, že pokud se školní autobus zastaví s blikajícími červenými světly a vysunutou značkou STOP, nesmí ho za žádných okolností předjet. Přísné zákony chrání děti při nastupování a vystupování, což dělá z autobusu jeden z nejbezpečnějších způsobů, jak se dostat do školy. Školní obvody pečlivě plánují trasy, aby jeden autobus svezl desítky studentů z jedné oblasti. Tím se dramaticky snižuje počet aut v ranní a odpolední špičce, což eliminuje zácpy v okolí škol. Systém je financován z veřejných zdrojů, z dlouhodobého hlediska je to však efektivnější řešení než desítky rodin, které denně dojíždějí svými auty.

Na kole a s úsměvem
V Nizozemsku je ranní cesta do školy pohled na řadu cyklistů. Díky husté a bezpečné síti cyklostezek a kultuře, která podporuje jízdu na kole, je kolo primárním dopravním prostředkem pro děti. Běžně jezdí do školy celé skupiny dětí na kole, které vedou dospělí, což zajišťuje bezpečnost a zároveň učí děti orientaci v provozu a zdravému životnímu stylu od útlého věku.

Nizozemsko má jednu z nejhustších sítí cyklostezek na světě, které jsou oddělené od automobilové dopravy. Nizozemská města jsou navržena s myšlenkou na cyklisty a chodce. Často mají tzv. "woonerfs" (obytné ulice), kde mají chodci a cyklisté naprostou přednost a auta se musí pohybovat velmi pomalu.

Děti jsou v Nizozemsku od raného věku vedeny k samostatné jízdě na kole. Je to součást jejich dospívání, která jim dává nezávislost a podporuje aktivní životní styl.

Disciplína a veřejná doprava
V Japonsku je velmi nízká kriminalita a velká důvěra v komunitu. Navíc se pyšní silnou tradicí chůze a využívání veřejné dopravy. Už malé děti chodí do školy pěšky, často v organizovaných skupinách tzv. walking buses s dohledem starších spolužáků nebo komunitních dobrovolníků. Japonská města jsou známá svou hustou sítí metra a vlaků, které jsou extrémně spolehlivé, čisté a bezpečné. To dělá z veřejné dopravy přirozenou volbu.

Spoléhání na veřejnou dopravu a chůzi vede k minimálnímu množství aut v blízkosti škol a přispívá k tomu, že jsou japonské ulice výrazně bezpečnější. Je to také důležitá součást výchovy k samostatnosti a zodpovědnosti.

Dříve vs. dnes
V polovině 20. století bylo naprosto běžné, že děti ve věku 7 až 8 let chodily do školy pěšky, na kole, nebo dokonce autobusem, a to zcela bez doprovodu. Hlavním důvodem byla nižší hustota automobilové dopravy a jiný pohled na dětství, které bylo spojováno s větší mírou svobody a objevování. Změna začala přicházet v 70. a 80. letech, kdy se prudce zvýšil počet aut na silnicích a s tím i počet nehod s dětmi. Zároveň se začaly šířit medializované případy únosů dětí, které, ačkoliv byly statisticky vzácné, vyvolaly obrovskou vlnu strachu. Rodiče začali děti chránit tím, že je izolovali od potenciálních rizik – a to i za cenu ztráty jejich samostatnosti. Tento trend vedl k dnešnímu stavu, kdy jsou auta v ranní špičce hlavním dopravním prostředkem pro děti. 

Může za to 24/7 zpravodajství a sociální sítě, kde se neustále opakují případy, které vytvářejí pocit, že nebezpečí číhá na každém rohu. Moderní rodičovství dnes  klade důraz na neustálou péči a dohled. Povolit dítěti samostatnou cestu se stává pro některé symbolem zanedbání.

Samotné děti mnohem častěji uvádějí jako hlavní hrozbu rychle jedoucí auta, rušné křižovatky a chybějící chodníky nebo cyklostezky. Strach z cizích lidí je pro ně zpravidla až druhotný a méně naléhavý, než obavy z provozu. Mnoho dětí si přeje chodit do školy samo. Průzkumy ukazují, že starší děti (např. ve věku 10-12 let) často vnímají doprovod rodičů jako omezující a cítí se schopné zvládnout cestu samy, pokud je trasa bezpečná. Cítí se mnohem bezpečněji, když jdou do školy ve skupině s kamarády. Fenomény jako "chodecký autobus" nebo "cyklistický vláček" pro ně nejsou jen cestou, ale také zábavou a způsobem, jak trávit čas se svými přáteli.

Ačkoliv je auto pohodlné, mezinárodní srovnání ukazuje, že efektivní a bezpečné řešení školní dopravy jde i jinak. Kombinace kvalitní veřejné dopravy, bezpečných cest pro chodce a cyklisty a podpory komunity může výrazně odlehčit našim silnicím a zároveň přinést řadu benefitů pro zdraví a samostatnost dětí.

Možná nastal čas zamyslet se nad tím, zda každodenní „taxikaření“ opravdu chceme, a zda bychom se dokázali inspirovat se v zahraničí a hledat pro naše děti stále bezpečnou cestu do školy.

Města by měla investovat do bezpečných a oddělených cyklostezek a širších chodníků, zejména v okolí škol. Je potřeba posílit důvěru rodičů v bezpečnost a v to, že jejich děti mohou do školy chodit samostatně.

Zdroj: Idnes.cz, auto.cz, rozhlas.cz, denik.cz 

Ahoj!
Právě začíná Sail Amsterdam, jedna z největších a nejprestižnějších námořních událostí na světě, která každých pět let promění amsterdamské kanály a přístav v dechberoucí přehlídku historie a námořní síly. Netradiční událost, kterou máte možnost navštívit jen jednou za 5 let. V roce 2025 je jubilejní 10. ročník a oslava 750. výročí našeho hlavního města!

SAIL Amsterdam
je monumentální námořní festival, který se koná každých pět let a láká miliony návštěvníků. Během několika dnů se do Amsterdamu sjíždějí stovky lodí – od majestátních tall ships neboli velkých plachetnic, které kdysi brázdily oceány, přes repliky historických plavidel, moderní námořní lodě, až po tradiční holandské čluny. Vrcholem akce je tzv. Parade of Sail, kdy všechny lodě vplouvají do přístavu, což je dechberoucí podívaná.

Historie akce sahá do roku 1975, kdy se poprvé konal SAIL Amsterdam na oslavu 700. výročí města. Od té doby se stala tradicí a jedním z největších festivalů svého druhu na světě, který oslavuje námořní dědictví Nizozemska a jeho dlouhou historii mořeplavby.

Historie mořeplavby v Nizozemsku
je odnepaměti formována bojem s mořem a jeho využíváním. Od 15. století obyvatele nížin budovali hráze a odvodňovací kanály, které se staly jejich základní dovedností, které přispěly k úspěšnému rybolovu.
Klíčový moment představovala Nizozemská revoluce proti španělské nadvládě v 16. století. Když v roce 1585 padly Antverpy, které byly významným obchodním centrem, přesunulo se těžiště obchodu na sever, především do Amsterdamu. Nizozemské lodě, např. fluity, byly navrženy tak, aby mohli nabízet levnější dopravu a obchodování s obilím a dřevem při cestách do Asie. Od té doby došlo k vybudování rozsáhlé obchodní sítě s celým světem. Nizozemsko se v 18. století stalo “skladištěm světa”, kam proudilo zboží opravdu z každého koutu světa - koření z Asie, cukr z Ameriky, kožešiny z Ruska nebo ryby ze Severního moře. Přesto, že Holandští mořeplavci přispěli k významným geografickým objevům, například objevením Austrálie a Nového Zélandu, od 18. století začala nizozemská dominance na mořích, ovlivněna válkami a vzestupem jiných námořních mocností, postupně upadat. Nicméně námořní tradice zůstala hluboce zakořeněna. Nizozemské královské námořnictvo je dodnes důležitou a moderní silou, která se účastní mezinárodních operací a spolupracuje v rámci NATO. Přístav v Rotterdamu se stal jedním z největších a nejrušnějších přístavů na světě, což svědčí o pokračující roli Nizozemska v globálním obchodu a logistice.

Mezinárodní setkávání
Sail Amsterdam navštěvují miliony lidí z celého světa. Sjíždí se sem posádky z desítek zemí. Ať už jde o námořníky na historických plachetnicích, kadety z námořních akademií, nebo kapitány a jejich týmy z moderních plavidel, všichni sdílejí vášeň pro moře a lodě. Pro ně je to příležitost potkat se, vyměnit si zkušenosti, naučit se nové techniky a oslavit společné námořní dědictví. Pro námořní profesionály i nadšence je SAIL cennou příležitostí k učení. Můžete vidět různé typy plachetnic a lodí zblízka, promluvit si s posádkami o jejich plavidlech, technických záležitostech i výzvách námořního života. 

Milovníci lodí a námořní kultury
Festival přitahuje obrovské množství lidí, kteří sdílejí lásku k moři. Můžete potkat jachtaře, modeláře lodí, historiky námořnictví, bývalé námořníky i rodiny, které si užívají krásu plachetnic.

Celá festivalová atmosféra je jedním z největších lákadel. Celý Amsterdam se promění v obrovské pódium a dějiště oslav. Amsterdamské nábřeží ožije koncerty nejrůznějších žánrů. Po celém městě jsou rozmístěna pódia, kde se střídají místní i mezinárodní umělci. Návštěvníci tak mohou poslouchat hudbu při procházce podél kanálů, ve vyhlídkových zónách nebo na speciálně připravených festivalových místech. Kromě hudby se konají i kulturní vystoupení – pouliční divadlo, taneční show, vystoupení kejklířů a umělců, kteří vtáhnou publikum do děje a dodají festivalu dynamickou a radostnou atmosféru.

Podél přístavu a v přilehlých ulicích vyrostou rozsáhlé trhy s námořní tématikou. Po celém městě se rozprostřou stánky s jídlem, které nabízejí širokou škálu pochoutek – od tradičních holandských specialit jako jsou sledi, hranolky s majonézou nebo stroopwafle až po mezinárodní kuchyni. 

Každý večer jsou na programu velkolepé ohňostroje, které rozzáří noční oblohu nad přístavem. Synchronizované s hudbou vytváří dechberoucí podívanou, která je dokonalým zakončením festivalového dne. Odlesky světel na vodní hladině a siluety plachetnic v pozadí dělají z těchto ohňostrojů nezapomenutelný zážitek.

Kromě pozorování se můžete zapojit i do různých aktivit. Na mnoho lodí je možné vstoupit a prohlédnout si je zblízka. Vyzkoušet můžete různé workshopy zaměřené na námořní dovednosti nebo historii. Samozřejmě se můžete svézt po kanálech a užít si atmosféru z vody.

Festivalová atmosféra na SAIL Amsterdam je synonymem pro radost, oslavy a mezinárodní pospolitost za doprovodu k nebi se tyčících majestátních lodí. Vtáhne každého návštěvníka do víru událostí a zanechá v něm trvalé vzpomínky.

Pokud vás Sail Amsterdam inspiruje k návštěvě, pak si pospěšte. Letošní festival probíhá v termínu 20. - 24.8. Do Amsterdamu se dostanete autem za 8 - 10 hodin, využít můžete také vlaky anebo přímý let z Prahy. 

Mnoho z lodí, které uvidíte na SAIL, spoléhá na robustní bateriové systémy pro svou palubní elektroniku a navigační zařízení. Kvalitní baterie jsou zkrátka základem spolehlivého provozu na souši i na vodě. Ať už potřebujete autobaterii, motobaterii nebo baterii do lodě či karavanu, můžete se na nás jako na spolehlivého prodejce spolehnout.

Zdroj: sail.nl/en